10. V předvečer Všech svatých
31. 1. 2013
V předvečer Všech svatých
Malfoy nemohl uvěřit svým očím, když příštího dne viděl, že Harry i Ron jsou ještě pořád v Bradavicích a vypadají sice unaveně, ale jsou v té nejlepší náladě. Oba dva totiž ráno dospěli k názoru, že setkání s tříhlavým psem bylo báječné dobrodružství, a měli docela chuť si ho zopakovat. Harry mezitím Ronovi pověděl všecko o balíčku, který se nejspíš přestěhoval z Gringottovy banky do Bradavic, a oba si drahnou chvíli lámali hlavu, co v něm asi může být, když ho tu střeží tak důkladně.
„Buď je to něco opravdu cenného, anebo opravdu nebezpečného,“ usoudil Ron.
„Nebo taky obojí,“ mínil Harry.
S určitostí ovšem věděli jenom, že záhadný předmět je dlouhý asi dva palce, a bez dalších vodítek sotva mohli uhodnout, co to je.
Nevilla ani Hermionu v nejmenším nezajímalo, co že to leželo pod nestvůrným psem a padacími dveřmi. Nevillovi záleželo jen na tom, aby se do jeho blízkostí už víckrát nedostal.
Hermiona teď odmítala promluvit s Harrym i s Ronem jediné slovo, byla ovšem tak panovačný vševěd, že v tom oba spatřovali výhodu navíc. Po pravdě jim teď šlo jedině o to, aby si vyřídili účty s Malfoyem, a k jejich velkému potěšení se jim týden nato, když ráno přišla pošta, právě taková příležitost naskytla.
Ve chvíli, kdy se sovy nahrnuly do Velké síně jako obvykle, pozornost všech zaujal dlouhý tenký balík, který neslo šest velkých sov pálených. Harry byl stejně zvědavý jako všichni ostatní, co v tom velkém balíku asi je, a užasl, když se sovy snesly dolů, upustily ho na stůl před něj a přitom mu shodily na podlahu slaninu.
Stačily sotva máchnout křídly a zase odletět, když mu další sova přihodila k balíčku ještě nějaký dopis. Harry nejdřív roztrhl obálku; naštěstí, poněvadž v dopisu stálo:
NEOTVÍREJTE TEN BALÍČEK U STOLU!
Je v něm Váš nový Nimbus Dva tisíce, nechci ale, aby se všichni dozvěděli, že máte koště, nebo by ho chtěl každý. Oliver Wood na Vás bude dnes večer v sedm hodin čekat na famfrpálovém hřišti, kde budete mít první trénink.
Minerva McGonagallová
Profesorka
McGonagallová
Harry jen stěží dokázal skrýt svou radost, když ten vzkaz podával Ronovi, aby si ho přečetl také.
„Nimbus Dva tisíce!“ zasténal Ron závistivě. „Tak na ten jsem si ještě ani nesáhnul.“
Spěšně opustili síň, poněvadž chtěli koště ještě v ústraní vybalit, než půjdou na první vyučovací hodinu, uprostřed vstupní síně jim však cestu vzhůru zastoupili Crabbe a Goyle. Malfoy vytrhl balík Harrymu z ruky a ohmatal ho.
„Je v něm koště,“ řekl a hodil ho Harrymu zpátky, v obličeji směs žárlivosti a zášti. „Tak z tohohle se už nevykroutíš, Pottere; prváci košťata mít nesmějí.“
Ron neodolal a smočil si:
„A není to žádné staré koště,“ prohlásil, „je to Nimbus Dva tisíce. Co jsi říkal, že máš doma, Malfoyi, Kometu Dva šedesát?“ a Ron se na Harryho zašklebil. „Komety sice vyhlížejí náramně, ale taková třída jako Nimbus to není.“
„Co ty o tom můžeš vědět, Weasleyi; ty by sis nemohl koupit ani půl násady,“ odsekl Malfoy. „Ty a tvoji bratři byste na něj museli šetřit proutek po proutku.“
Než mu Ron stačil odpovědět, objevil se vedle Malfoye profesor Kratiknot.
„Doufám, že se tu nehádáte, chlapci?“ zakvákal.
„Potterovi někdo poslal koště, pane profesore,“ honem vysvětloval Malfoy.
„Ano, ano, vím o tom,“ přisvědčil profesor Kratiknot a zářivě se na Harryho usmál. „Profesorka McGonagallová už mi vysvětlila zvláštní důvody, proč jste ho dostal, Pottere. Jaký že to je typ?“
„Nimbus Dva tisíce, pane profesore,“ řekl Harry a dělal co mohl, aby se při pohledu na Malfoyův otřesený výraz nerozesmál. „A vlastně jsem ho dostal díky tadyhle Malfoyovi,“ dodal ještě.
Potom už Harry a Ron stoupali po schodech vzhůru a přemáhali smích, jak vztekle a zmateně se Malfoy tvářil.
„Ale je to pravda,“ rozesmál se Harry vítězoslavně, když dorazili na horní konec mramorového schodiště. „Kdyby Nevillovi nesebral toho Pamatováčka, nejsem dneska v kolejním mužstvu.“
„Takže podle tebe je to odměna za to, že přestupuješ školní řád?“ ozval se přímo za nimi rozzlobený hlas. Hermiona zlostně dupala do schodů a pohoršeně si prohlížela balík, který držel Harry v ruce.
„Já myslel, že s námi nemluvíš?“ nadhodil.
„Jasně, klidně nemluv,“ připojil se Ron, „nám to totiž ohromně vyhovuje.“
Hermiona odkráčela pryč s nakrčeným nosem. Harrymu toho dne dělalo veliké potíže, aby se soustředil na vyučování. V duchu neustále odbíhal do ložnice, kde pod postelí leželo jeho nové koště, nebo zas na famfrpálové hřiště, kde se večer měl učit hrát. Zhltal večeři, aniž by si všiml, co vlastně jí, a pak se spolu s Ronem hnali nahoru, aby Nimbus Dva tisíce konečně vybalili.
„Teda,“ povzdychl si Ron, když se koště vykutálelo na Harryho postel.
Dokonce i Harry, který neměl ponětí, čím se od sebe košťata liší, si říkal, že vypadá nádherně. Koště bylo štíhlé a lesklé, mělo mahagonovou násadu, dolejší část z úhledného, rovného proutí a skoro nahoře byl zlatý nápis Nimbus Dva tisíce.
Když se přiblížila sedmá, Harry vyšel z hradu a vydal se v podvečerním šeru k famfrpálovému hřišti. Nikdy předtím na stadionu ještě nebyl. Na tribunách kolem hřiště byly nad sebou stovky sedadel, aby tak diváci seděli dostatečně vysoko a viděli, co se děje. Na obou stranách hřiště byly tři zlaté sloupy, nahoře zakončené obručemi. Harrymu připomněly malé kroužky z umělé hmoty, kterými mudlovské děti vyfukovaly bubliny, až na to, že tyhle byly vysoké padesát stop.
Tolik se těšil, až zase poletí, že na Wooda ani nečekal; nasedl na koště a odrazil se od země. Byl to úžasný pocit, když se snášel střemhlav k brankovým tyčím a zase stoupal vzhůru, a potom létal sem tam nad hřištěm. Nimbus Dva tisíce zatáčel, kam si Harry přál, jakmile se ho nepatrně dotkl.
„Hej, Pottere, poleť dolů!“
To už dorazil Oliver Wood. Pod paží nesl velkou dřevěnou bednu. Harry přistál těsně vedle něj.
„Prima,“ řekl Wood a oči mu svítily. „Teď už chápu, jak to McGonagallová myslela… Opravdu to máš v sobě. Dnes večer tě jen naučím pravidla, a pak už budeš třikrát týdně chodit na trénink s ostatními.“
Otevřel bednu. Uvnitř byly čtyři různě velké míče. „Takže,“ začal Wood. „Famfrpál není nijak těžké pochopit, i když není snadné ho hrát. Na každé straně je sedm hráčů. Třem z nich se říká střelci.“
„Tři střelci,“ opakoval Harry, a Wood vytáhl zářivě červený míč, velký asi jako fotbalový.
„Tomuhle míči se říká Camrál,“ vysvětloval. „Střelci házejí Camrál jeden druhému a snaží se ho prohodit jednou z obručí, aby dali gól. Pokaždé když Camrál proletí některou z obručí, znamená to deset bodů. Budeš si to pamatovat?“
„Střelci házejí Camrál, a když ho prohodí obručemi, je to gól,“ odříkával Harry. „Takže – vlastně je to jako košíková na košťatech a s šesti koši, jo?“
„Co je to košíková?“ zeptal se Wood zvědavě.
„To nic,“ řekl Harry spěšně.
„Na každé straně je ještě další hráč, kterému se říká brankář – já jsem brankář Nebelvíru. Musím létat kolem našich obručí a bránit soupeřům, aby dali gól.“
„Tři střelci, jeden brankář,“ řekl Harry, který si umínil, že si to všecko musí zapamatovat. „A ti všichni hrají s Camrálem. Takže tomu rozumím. A k čemu jsou tyhle?“ ukázal na zbývající tři míče v bedně.
„To ti chci ukázat,“ řekl Wood. „Vezmi si tohle.“
Podal Harrymu malou hůl podobnou pálce, s jakou se hraje pasák.
„Teď ti ukážu, co dělají Potlouky,“ řekl Wood. „Potlouky jsou tyhle dva.“
Předvedl Harrymu dva zcela stejné míče, černé jako uhel a o trochu menší než červený Camrál. Harrymu neušlo, že se jako by snažily vyprostit z řemínků, které je přidržovaly v bedně.
„Uhni trochu,“ varoval ho Wood. Potom se sehnul a jeden z Potlouků uvolnil.
Černý míč okamžitě vyletěl vysoko do vzduchu a pak už se řítil Harrymu do obličeje. Harry se po něm ohnal pálkou, aby mu nepřerazil nos, a míč cikcak odletěl pryč, za okamžik mu však znovu prosvištěl kolem hlavy a zaútočil na Wooda, který se po něm vrhl a podařilo se mu přitisknout Potlouk k zemi.
„Viděls?“ zasupěl Wood, nacpal vzdorující míč zpátky do bedny a důkladně ho zajistil řemínky. „Potlouky tryskem létají po hřišti a snaží se srazit hráče z košťat. Proto má každé mužstvo dva odrážeče – u nás jsou to Weasleyova dvojčata – a jejich úkolem je chránit svoje mužstvo proti Potloukům a pokud možno je nahnat proti soupeřům. Tak co – myslíš, že jsi to všecko pochopil?“
„Tři střelci se snaží dát gól Camrálem; brankář chrání vlastní branky a odrážeči odhánějí Potlouky od svého mužstva,“ odříkával Harry, jako když bičem mrská.
„Výborně,“ pochválil ho Wood.
„Poslechni – už Potlouky někdy někoho zabily?“ zeptal se Harry a doufal, že to znělo lhostejně.
„V Bradavicích nikdy. Měli jsme tu pár přeražených čelistí, ale nic horšího. Abych to dokončil, poslední hráč v mužstvu je chytač. To budeš ty. A nemusíš se starat ani o Camrál, ani o Potlouky –“
„– pokud mi ovšem nerozrazí hlavu.“
„S tím si nedělej starosti, Weasleyovi si s nimi bohatě poradí – sami jsou takové dva Potlouky v lidské podobě.“
Wood sáhl do bedny a vytáhl čtvrtý a poslední míč. V porovnání s Camrálem a s Potlouky byl mrňavý, asi jako pořádný vlašský ořech. Byl zářivě zlatý a měl malá stříbrná křidélka, která se lehce třepetala.
„Tohle,“ řekl Wood, „je Zlatonka, a je to ten nejdůležitější míč ze všech. Je velice těžké ho chytit, tak je rychlý, a není snadné ho vůbec objevit. Najít ho je právě úkolem chytače; musíš kličkovat mezi střelci, odrážeči, Potlouky a Camrálem a zmocnit se ho dřív než chytač soupeře, poněvadž chytač, který chytí Zlatonku, získá svému mužstvu sto padesát bodů navíc, takže to skoro vždycky vyhraje. Proto ostatní hrají proti chytačům tak nečistě. Zápas ve famfrpálu končí teprve tehdy, když některé mužstvo chytí Zlatonku, takže může trvat úplnou věčnost – myslím, že rekord jsou tři měsíce a že museli stavět náhradníky, aby si hráči mohli chvíli zdřímnout.
Tak to je všecko – chceš se na něco zeptat?“ Harry zavrtěl hlavou. Dokonale chápal, co má dělat, problém ovšem byl v tom, jak to udělat.
„Se Zlatonkou ještě trénovat nebudeme,“ prohlásil Wood a pečlivě ji uložil zpátky do bedny, „už je příliš tma a mohli bychom ji ztratit. Nejdřív si tě vyzkouším s těmihle.“
Vytáhl z kapsy sáček s obyčejnými golfovými míčky a za několik minut se už oba vznášeli ve vzduchu; Wood vší silou házel golfové míčky všemi směry, aby je Harry pochytal.
Harrymu neunikl ani jeden, a Wood se tvářil spokojeně. Za půl hodiny už opravdu začala noc a nemohli pokračovat.
„Na famfrpálovém poháru bude letos naše jméno,“ prohlásil Wood nadšeně, když se trmáceli zpátky k hradu. „Vůbec bych se nedivil, kdybys byl ještě lepší než Charlie Weasley, a ten mohl hrát za Anglii, kdyby se nevypravil bůhvíkam honit draky.“
Možná to bylo proto, že teď byl tak zaneprázdněný, když navíc ke všem domácím úkolům ještě tři večery v týdnu chodil na famfrpál, nechtěl však tomu ani věřit, když si uvědomil, že je v Bradavicích už dva měsíce. Cítil se na hradě daleko víc doma než kdy předtím v Zobí ulici. Dokonce i vyučování bylo teď čím dál zajímavější, poněvadž úplné základy už měli za sebou.
Ráno přede dnem Všech svatých je probudila lahodná vůně dýňového koláče, která se linula po chodbách. Ještě víc je potěšilo, když jim profesor Kratiknot na hodině kouzelnických formulí oznámil, že podle jeho názoru jsou už připraveni na to, aby přiměli věci létat; od chvíle, kdy viděli, jak Nevillův žabák díky jeho čárům krouží po třídě sem tam, se nemohli dočkat, až to zkusí sami. Profesor Kratiknot rozdělil třídu do dvojic, aby začali s praktickým výcvikem. Harry měl pracovat spolu se Seamusem Finneganem; při tom zjištění se mu ulevilo, poněvadž Neville dělal, co mohl, aby upoutal jeho pozornost. Ron však byl ve dvojici s Hermionou Grangerovou; bylo těžké říci, jestli to rozčílilo víc jeho nebo ji. Ode dne, kdy Harrymu přišlo koště, nepromluvila s žádným z nich ani slovo.
„Hlavně nesmíte zapomenout na ten pěkný pohyb zápěstím, který jsme nacvičovali!“ zakvákal profesor Kratiknot, který jako obvykle trůnil na hromadě knih. „Švihnout a přiklepnout, pamatujte si, švihnout a přiklepnout. A velice důležité také je správně pronést čarovná slova – vždycky si vzpomeňte na kouzelníka Baruffia, který vyslovil s místo f a v příští chvíli ležel na podlaze a na prsou mu stál buvol.“
Bylo to velice těžké. Harry a Seamus švihali a přiklepávali, ale peříčko, které se jejich přičiněním mělo vznést k obloze, pořád jen leželo na stole. Seamus už byl tak netrpělivý, že do něj šťouchl hůlkou a podpálil ho, a Harry musel uhasit oheň svou čapkou.
Ron u sousedního stolu na tom nebyl o nic líp.
„Wingardium Leviosa!“ vykřikoval a mával dlouhými pažemi jako větrný mlýn.
„Říkáš to špatně,“ slyšel Harry, jak se na něj utrhla Hermiona. „Správně je Wing–gar–dium Levi–o–sa, a to gar musí být pěkné a dlouhé.“
„Tak to zkus ty, když jsi tak chytrá,“ zavrčel Ron. Hermiona si ohrnula rukávy hábitu, švihla hůlkou a pronesla Wingardium Leviosa!
Nato se jejich peříčko zvedlo ze stolu a vznášelo se jim možná čtyři stopy nad hlavou.
„Výborně!“ vykřikl profesor Kratiknot a zatleskal. „Podívejte se všichni, slečna Grangerová to dokázala!“
Ron byl na konci hodiny jaksepatří rozladěný. „Vůbec se nedivím, že ji nikdo nemůže vystát,“ řekl Harrymu, když se snažili dostat do přeplněné chodby. „Ta holka je namouduši děsná!“
Vtom do Harryho někdo vrazil, jak se všichni cpali dopředu. Byla to Hermiona. Harry na okamžik zahlédl její tvář – a ke svému úžasu zjistil, že je plná slz. „Myslím, že tě slyšela.“
„Opravdu?“ řekl Ron, tvářil se však poněkud nejistě. „Přece si musela všimnout, že se s ní nikdo nebaví.“
Na příští vyučovací hodinu Hermiona nepřišla a za celé odpoledne ji nezahlédli. Když pak scházeli dolů do velké síně na slavnost v předvečer Všech svatých, Harry a Ron zaslechli, jak Parvati Patilová říká své kamarádce Lavenderové, že Hermiona brečí na dívčích záchodech a přeje si, aby ji nechali na pokoji. Při těch slovech se Ron zatvářil ještě rozpačitěji, okamžik nato však vešli do velké síně a při pohledu na sváteční výzdobu na Hermionu zapomněli.
Na stěnách a na stropě třepetalo křídly tisíc živých netopýrů a tisíc dalších kroužilo nad stoly jako nízké černé mraky, až se plameny svící v dýních komíhaly sem tam. Naráz se na stolech objevila sváteční jídla na zlatých talířích, stejně jako při hostině na zahájení školního roku.
Harry si právě nakládal na talíř bramboru vařenou ve slupce, když se do síně vřítil profesor Quirrell, s turbanem nakřivo a s hrůzou ve tváři. Všichni na něj upřeně zírali, jak dorazil k židli, na které seděl profesor Brumbál, zhroutil se na stůl a ztěžka ze sebe dostal: „Je tam troll – dole ve sklepení – myslím, že byste to měl vědět.“
Pak se v bezvědomí zhroutil na podlahu.
V síni propukla vřava. Profesor Brumbál musel z hrotu své hůlky odpálit několik nachových žabek, aby zjednal klid.
„Prefektové!“ zahřměl. „Každý odvedete svoji kolej okamžitě do ložnic!“
Percy byl ve svém živlu.
„Všichni za mnou! První ročníky, držte se pohromadě! Když se budete řídit mými rozkazy, nemusíte se trolla vůbec bát! Držte se těsně za mnou. Uhněte z cesty, tady jdou první ročníky! Omlouvám se, ale já jsem prefekt!“
„Jak se nějaký troll mohl dostat dovnitř?“ zeptal se Harry, když stoupali po schodech.
„Tak to ti nepovím; přitom se tvrdí, jak jsou tupohlaví,“ odpověděl mu Ron. „Možná ho pustil dovnitř Protiva – jako takový žertík v předvečer Všech svatých.“
Míjeli skupinky studentů, které spěchaly nejrůznějšími směry. Jak si razili cestu zástupem zmatených žáků z Mrzimoru, Harry najednou chytil Rona za ruku.
„Teď mě napadlo – Hermiona!“
„Co je s ní?“
„Ona o tom trollovi neví.“
Ron se kousl do rtu.
„No dobrá,“ připustil. „Ale Percy ať nás radši nevidí.“
Přikrčili se a vmísili se mezi žáky z Mrzimoru, kteří mířili opačným směrem, vklouzli do opuštěné postranní chodby a pospíchali k dívčím záchodům. Právě zahnuli za roh, když za sebou zaslechli spěšné kroky.
„Percy!“ sykl Ron a zatáhl Harryho za velikého kamenného okřídleného lva.
Když se ohlédli, zjistili však, že to není Percy, nýbrž Snape. Prošel chodbou a zmizel jim z očí.
„Co tady dělá?“ zašeptal Harry. ,Jak to, že není dole ve sklepení s ostatními učiteli?“
„To se mě neptej.“
Co možná nejtišeji se plížili další chodbou a ještě slyšeli Snapeovy kroky, jak se ztrácejí někde vepředu. „Jde do třetího poschodí,“ mínil Harry ale Ron najednou zdvihl ruku.
„Necítíš něco?“
Harry zavětřil a okamžitě ucítil odporný puch – něco mezi starými ponožkami a veřejným záchodkem, který nejspíš nikdy nikdo neuklízel.
Pak už to i slyšeli: tlumené vrčení a šouravé kroky obrovských nohou. Ron ukázal prstem – na konci chodby po levé straně se směrem k nim pohybovalo něco mohutného. Schovali se ve stínu a dívali se na trolla, jak se vynořil v záblesku měsíčního svitu.
Byl to strašlivý pohled! Troll – tak se totiž říká zlým obrům – byl dvanáct stop vysoký, kůži měl matně, žulově šedou, jeho veliké neohrabané tělo vypadalo skoro jako bludný balvan a nahoře na něm seděla malá lysá hlava, připomínající kokosový ořech. Měl krátké nohy, silné jako tři stromy dohromady, a ploská, rohovitá chodidla. Pach, který vydával, byl neuvěřitelný. V rukou držel veliký dřevěný kyj a vláčel ho po podlaze, tak dlouhé měl paže.
Právě se zastavil u nějakých dveří a nahlédl dovnitř. Zastříhal dlouhýma ušima, jak se ve svém maličkém mozku rozhodoval, pak se ale pomalu nahrbil a vešel do místnosti.
„Klíč je v zámku,“ zamumlal Harry. „Mohli bychom ho tam zamknout.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil Ron nervózně. Opatrně se blížili k otevřeným dveřím a modlili se, aby troll v tu chvíli nevyšel zase ven; oba dva měli sucho v krku. Pak už Harry jediným skokem vyrazil vpřed, uchopil klič, přibouchl dveře a zamkl.
„A je to!“
Naplněni pýchou nad svým vítězstvím se rozběhli zpátky, ale když dorazili na roh, zaslechli něco, při čem jim stydla krev v žilách – zděšený, ječivý výkřik – a vycházel z místnosti, kterou právě zamkli.
„To snad ne,“ hlesl Ron, bledý jako Krvavý baron.
„Vždyť to jsou dívčí záchody!“ zalapal po dechu Harry.
„Hermiona!“ vyjekli svorně.
Samozřejmě se jim ani trochu nechtělo, ale mohli dělat něco jiného? Otočili se jako na obrtlíku, tryskem vyrazili zpátky ke dveřím a kroutili klíčem, i když se s ním v tom zděšení museli pracně potýkat; konečně Harry dveře otevřel a vpadli dovnitř.
Hermiona Grangerová se krčila u protější stěny a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Troll se k ní valil a cestou srážel umyvadla.
„Musíme ho nějak zmást!“ zazoufal si Harry; zvedl z podlahy kohoutek a vší silou jím mrštil proti zdi. Troll zůstal stát jen několik stop od Hermiony. Nemotorně se otočil a přihlouple mrkal, aby zjistil, co ten hluk způsobilo, a pak už jeho malá zlá očka objevila Harryho. Ještě chvilku váhal, vzápětí se však místo na Hermionu vrhl na něj a přitom zdvihl svůj kyj.
„Nech toho, ty hlavo skopová!“ zařval Ron z opačného rohu místnosti a hodil po něm kovovou trubkou. Troll jako by ani nepostřehl, že ho uhodila do ramene, výkřik však přece zaslechl a znovu zaváhal; nato obrátil svůj ošklivý rypák k Ronovi, takže Harry měl čas ho oběhnout.
„Pojď, poběž, utíkej!“ křičel Harry na Hermionu a snažil se ji táhnout ke dveřím, ta však nebyla s to se pohnout; ještě pořád se tiskla ke stěně, ústa hrůzou dokořán.
Ze všeho toho křiku znásobeného ozvěnou jako by se trolla zmocnila vražedná zběsilost. Znovu zařval a vyrazil k Ronovi, který byl nejblíž a neměl kam uprchnout.
Vtom Harry udělal něco, co bylo velice statečné, ale také velice pošetilé: rozběhl se, skočil – a podařilo se mu oběma rukama zezadu chytit trolla kolem krku. Ten vůbec necítil, že na něm Harry visí, ovšem i troll si všimne, když mu někdo vrazí dlouhý kus dřeva do nosu; ve chvíli, kdy Harry skočil, měl ještě pořád v ruce hůlku, a ta teď trollovi zajela rovnou do nosní dírky.
Troll zaskučel bolestí, obrátil se a rozháněl se kyjem, Harry se ho však úporně držel; každou vteřinu ho troll už už musel shodit nebo mu zasadit strašlivou ránu.
Na smrt zděšená Hermiona se zhroutila na podlahu; Ron vytáhl svou vlastní hůlku, i když netušil, co si s ní počne, a potom slyšel sám sebe, jak křičí první zaklínadlo, na které si vzpomněl: „Wingardium Leviosa!“
Kyj v tu ránu vypadl trollovi z ruky a vyletěl málem až ke stropu, potom se pomalu otočil ve vzduchu a s praskavým zvukem, při kterém Harrymu přeběhl mráz po zádech, dopadl svému majiteli na hlavu. Troll zakolísal a padl tváří na zem, jen to zadunělo, a celá místnost se zatřásla.
Harry vstal. Chvěl se po celém těle a nemohl popadnout dech. Ron tam stál, hůlku ještě pořád nad hlavou, a zíral, co to udělal.
První se zmohla na slovo Hermiona. „Je – je mrtvý?“
„Myslím, že ne,“ mínil Harry. „Řekl bych, že ho to jen omráčilo.“
Sehnul se a vytáhl trollovi z nosu svou hůlku. Pokrývalo ji cosi jako šedé žmolkovité lepidlo.
„No fuj – trollí holuby z nosu!“ A otřel hůlku obrovi o kalhoty.
Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni tři vzhlédli. Do té chvíle si nestačili uvědomit, jaký ztropili rámus, dole však samozřejmě ten rachot a trollův řev musel někdo zaslechnout. Okamžik na to se už vřítila do místnosti profesorka McGonagallová a v patách za ní Snape; jako poslední se objevil Quirrell. Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil na nejbližší záchodovou mísu a držel se za srdce.
Snape se skláněl nad ležícím trollem. Profesorka McGonagallová upřeně zírala na Rona a na Harryho. Harry ji ještě nikdy neviděl tak rozlícenou. Rty měla úplně bílé, a tak naděje, že by mohl pro Nebelvír získat padesát bodů, ho velice rychle opustila.
„Co vás to pro všecko na světě napadlo?“ zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlasu. Harry se podíval na Rona, který tam ještě pořád stál s napřaženou hůlkou. „Máte štěstí, že vás nezabil. Jak to, že nejste ve své ložnici?“
Snape se na Harryho podíval rychlým, pronikavým pohledem. Harry upřel oči na podlahu a přál si, aby Ron konečně sklonil svou hůlku.
Potom se odněkud ze tmy ozval tichý hlásek.
„Prosím, paní profesorko – oni mě totiž hledali.“
„Slečno Grangerová!“
Hermioně se konečně podařilo vstát.
„Šla jsem po tom trollovi pátrat, poněvadž – totiž, myslela jsem si, že bych ho mohla zvládnout sama poněvadž jsem o trollech přečetla úplně všecko, víte.“
Ronovi vypadla hůlka z ruky. Že by Hermiona Grangerová dokázala někomu z učitelů takhle zalhat?
„Kdyby mě nenašli, byla bych teď už po smrti. Harry mu vrazil do nosu svou hůlku a Ron ho omráčil jeho vlastním kyjem. Vůbec neměli čas, aby někoho volali na pomoc. Zrovna se mě chystal zabít, když se tu objevili.“
Harry a Ron se snažili tvářit, jako že to pro ně není žádná novinka.
„Budiž – v tom případě…“ řekla profesorka McGonagallová a upřeně hleděla na všecky tři. „Slečno Grangerová, jak jste mohla být tak pošetilá a myslet si, že sama zmůžete horského trolla?“
Hermiona svěsila hlavu. Harry úplně ztratil řeč: Hermiona byla poslední, od koho by čekal sebemenší překročení školního řádu, a teď tu stála a tvrdila, že ho porušila, jen aby jeho a Rona dostala z maléru; asi jako kdyby jim Snape zničehonic začal rozdávat cukroví.
„Slečno Grangerová, za tohle přijde Nebelvír o pět bodů,“ řekla profesorka McGonagallová. „Velice jste mě zklamala. Pokud se vám opravdu nic nestalo, uděláte nejlíp, když půjdete do nebelvírské věže. Studenti končí slavnost ve svých kolejích.“
Hermiona okamžitě odešla a profesorka McGonagallová se obrátila k Harrymu a k Ronovi.
„Pořád si ještě myslím, že jste měli štěstí; ale jen málo žáků prvního ročníku by se dokázalo vypořádat s dospělým horským trollem. Každý z vás získává pro Nebelvír pět bodů, a dozví se o tom i profesor Brumbál. Můžete jít.“
Oba vyběhli z místnosti a nepromluvili ani slovo, dokud nebyli o dvě poschodí výš. Ulevilo se jim teprve, až když necítili trollův puch, o všem ostatním nemluvě.
„Měli jsme dostat víc než deset bodů,“ zabručel Ron.
„Chceš říct pět, s těmi, co odečetla Hermioně.“
„Od ní to bylo slušné, že nás z toho vysekala,“ připustil Ron. „Ale koneckonců, my jsme ji opravdu zachránili.“
„Možná by žádné zachránce nepotřebovala, kdybychom ji tam s ním nezamkli,“ připomněl mu Harry. To už dorazili k podobizně Buclaté dámy.
„Prasečí rypák!“ řekli a prošli dovnitř. Společenská místnost byla přeplněná a hlučná. Všichni seděli u večeře, kterou jim poslali nahoru; Hermiona však stála sama u dveří a čekala na ně. Malou chvíli všichni tři rozpačitě mlčeli; potom, aniž by pohlédli jeden na druhého, vyhrkli „Díky!“ a honem si šli pro jídlo.
Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří.
